Pád nejmocnějšího černokněžníka všech dob....smrt Toma Raddla
Porážka Pána Zla … lorda Voldemorta
„Protego!“ zařval Harry a síň uprostřed přehradilo štítové kouzlo. Voldemort začal pátrat po jeho zdroji v okamžiku, kdy Harry konečně odhodil neviditelný plášť.
Užaslý šum, jásot a výkřiky „Harry!“ „ON ŽIJE!“ a další, které zazněly ze všech stran, to však téměř vzápětí umlklo. Davu se zmocnil strach a zavládlo náhlé dokonalé ticho, když si Voldemort a Harry pohlédli do očí a v tomtéž okamžiku kolem sebe začali kroužit.
„Nechci, aby se mi někdo pokoušel pomáhat!“ zvolal Harry a jeho hlas se nesl němým tichem jako troubení polnice. „Musí to být takhle. Musím to udělat já.“
Voldemort zasyčel.
„Potter to nemyslí vážně,“ prohlásil a rudé oči měl široce rozevřené. „To přece není jeho styl, že? Koho dnes použiješ jako štít, Pottere?“
„Nokoho,“ odpověděl prostě Harry. „Žádný viteály už nezbývají. Je to jen mezi námi dvěma. Ani jeden nemůže žít jestliže druhý zůstává naživu – a jeden z nás dnes tento svět navždy opustí –“
„Jeden z nás?“ sykl posměšně Voldemort. Celé tělo měl napjaté a spaloval Harryho rudýma očima jako had, který sechystá vyrazit k útoku. „Myslíš, že zvítězíš, že ano? Chlapec, který zůstal naživu čirou náhodou a jen proto, že Brumbál tahal za nitky!“
„Byla to tedy náhoda, když moje matka zamřela, aby mě zachránila?“ vzkřikl Harry. Oba se pohybovali bočními úkroky, opisovali dokonalý kruh, udržovali mezi sebou stále stejnou vzdálenost a pro Harryho neexistoval na celém světě jiný obličej než Voldemortův. „Byla to náhoda, když jsem se na tom hřbitově rozhodl bojovat? Byla to náhoda, že jsem se dnes v noci nebránil, a přesto jsem přežil a vrátil jsem se, znovu připraven k boji?“
„Náhody!“ ječel Volddemort, stále však otálel s utokem. Všichni přihlížející stáli jako zkamenělí a zdálo se, že z těch stovek lidí ve Velké síni dýchají jen oba protivníci. „Náhody, shody okolností a fakt, že ses krčil a fňukal za zadkem statečnějších mužů a žen a nechal mě, abych je zabil místo tebe!“
„Dnes v noci už nikoho nezabiješ,“ ubezpečil ho Harry, když kolem sebe kroužili a hleděli si do očí, zelené do rudých a naopak. „Už nikdy nikoho nezabiješ. Copak jsi to ještě nepochopil? Byl jsem ochoten zemřít, abych ti zabránil těmhle lidem ublížit - “
„Ale neudělals to!“
„Měl jsem to v úmyslu a právě to rozhodlo. Udělal jsem totéž, co udělala moje matka. Ti lidé jsou před tebou v bezpečí. Nevšiml sis snad, že žádné z kouzel, které proti nim vrháš, nemá trvalý účinek? Nemůžeš je mučit. Nemůžeš se jich dotknout. Jenže ty se ze svých chyb neumíš poučit, Raddle, nemám pravdu?“
„Ty se opovažuješ – “
„Ano opovažuji se,“ odsekl Harry. „Znám věci, o kerých ty nic nevíš, Tome Raddle. Znám spoustu důležitých věcí, o nichž nemáš ani ponětí. Chceš si některé poslechnout, než se dopustíš dalšího velkého omylu?“
Voldemort nepromluvil, dál kroužili kolem dokola a Harrymu bylo jasné, že se mu podařilo na okamžik ho zaujmout a zadržet, protože ho fascinuje ta nepatrná možnost, že by Harry doopravdy znal nějáké poslední tajemství…
„Je to zase láská?“ zeptal se Voldemort s posměšným šklebkem v hadím obličeji. „Brumbálův oblíbený všelék! Láska, Která byla podle jeho názoru silnější než smrt, a přesto mu nezabránila, aby spadl z věže a přerazil si hnátyjako stará vosková figurína. Láska, kerá mi nezabránila v tom, abych tu mudlovskou šmejdku – tvoji matku – rozšlápl jako švába, Pottere – a jak se zdá, tentokrát tu není nikdo, kdo by tě dostatečně miloval, aby před tebe předstoupil a vystavil se té kletbě. Tak co ti teď zabrání zemřít, až udeřím?“
„Jen jediná věc,“ odpověděl Harry a oba kolem sebe dál kroužili, plně zaujati jeden druhým a rozděleni pouze posledním tajemstvím.
„Když to není láska, která tě má tentokrát zachránit,“ uvažoval Voldamort, „pak jsi zjevně přesvědčen, že znáš nějáká kouzlo, které já neznám, nebo že máš zbraň mocnější, než je ta moje.“
„Jsem přesvědčen o obojím,“ přitakal Harry a viděl, jak hadím obličejem přelétl stín šoku, který se ovšem okamžitě rozplynul. Voldemort se rozchechtal a z jeho smíchu šel větší strach než z jeho křiku; jeho neveselá a šílená ozvěna se nesla tichou síní.
„Tak ty si myslíš, že znáš víc kouzel než já?“ zajíkal se. „Než já, lodr Voldemort, který zvládl kouzla, o kterých se Brumbálovi ani nesnilo?“
„Ale ano, silo se mu o nich,“ ujistil ho Harry, „měl ovšem víc rozumu než ty, takže nikdy neudělal stejnou chybu jako ty.“
„Chceš říct, že to byl slaboch!“ ječel Voldermort. „Příliš slabý na to, aby sebral dostatek odvahy, příliš slabý na to, co mu mohlo patřit a co bude patřit mně!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Byl chytřejší než ty, byl to lepší kouzelník a lepší člověk.“
„Připravil jsem Albuse Brumbála o život!“
„To si jen myslíš,“ opáčil Harry, „ale mýlíš se.“
Poprvé za celou dobu se přihlížející dal zavlnil, když stovky lidí stojící kolem stěn současně zalapali po dechu.
„Brumbál je mrtvý!“ Voldemort ta slova po Harrym plivl, jako by čekal, že mu způsobí nesnesitelnou bolest. „Jeho tělo hnije v mramorové hrobce na pozemcích zdejšího hradu, viděl jsem ho tam, Pottere, a vím, že už se nevrátí!“
„Ano, Brumbál je mrtvý,“ přikývl klidně Harry, „nezemřel ale na tvůj rozkaz. Způsob vlastní smrti si vybral sám, vybral si ho mnoho měsíců před tím, než skutečně zemřel, a na všem se dohodl s člověkem, kterého jsi považoval za svého služebníka.“
„Co je to za dětské pohádky?“ odfrkl si Voldemort, ještě a le nezaútočil a nespustil z Harryho rudé oči.
„Severus Snape nebyl tvůj člověk,“ vysvětloval Harry. „Snape patřil Brumbálovi, byl Brumbálův od chvíle, kdy jsi začal pronásledovat moji matku. A ty sis to nikdy neuvědomil, právě kvůli té maličosti, které nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapeova Patrona, že ne, Raddle?“
Voldemort neodpověděl. Dál kolem sebe kroužili jako vlci, kteří se chytají jeden druhého rozsápat.
„Snapeovým patronem byla laň,“ pokračoval Harry, „stejně jako Patronem mé matky, protože ji téměř celý život miloval, už od doby, kdy byli oba malé děti. Měl sis to uvědomit,“ dodal když viděl, jak se Voldemortovi zachvělo chřípí. „Žádal tě přece, abys její život ušetřil, ne?“
„Toužil po ní a to bylo všechno,“ušklíbl se Voldemort. „Když jsem ji ale zabil, souhlasil, že existují i jiné ženy, čistokrevnějšího původu, které jsou ho víc hodny než – “
„Samozřejmě, že ti to takhle řekl,“ přikývl Harry, „ale od okamžiku, kdy jsi ji začal ohrožovat, to byl Brumbálův špeh a od té doby nepřestal pracovat proti tobě! Brumbál už umíral, když ho Snape porazil!“
„Na tom nezáleží!“ zavřískl Voldemort, který každé Harryho slovo sledoval se soustředěnou pozorností, teď se ale rozchechtal smíchem šílence. „Je úplně jedno, jestli Snape patřil mně nebo Brumbálovi a jaké ubohé překážky se mi snažili postavit do cesty! Zničil jsem je, jako jsem zničil tvoji matku, Snapeovu údajnou velkou lásku! Samozřejmě, všechno to dává smysl, Pottere, ale způsobem, který nechápeš!
Brumbál se snažil schovat přede mnou bezovou hůlku! Chtěl, aby se skutečným pánem té hůlky stal Snape! Dostal jsem se k ní ale před tebou, chlapče – dostal jsem se k té hůlce dřív, než jsi na ni stačil vztáhnout ruku. Pochopil jsem pravdu rychleji
než ty. Před třemi hodinami jsem Severuse Snapea zabil a bezová hůlka – hůlka Smrti, hůlka Osudu – je doopravdy moje! Brumbálův poslední plán nevyšel, Harry Pottere!“
„Ne, to nevyšel,“přisvědčil Harry. „Máš pravdu. Než se mě ale pokusíš zabít, radil bych ti, aby ses zamyslel nad vším, co jsi udělal… Zamysli se a zkus v sobě najít trochu lítosti, Raddle…“
„Co tím myslíš?“
Za všeho, co mu Harry doposud řekl, ze všech odhalení a posměšků Voldemortem nic neotřáslo tolik, jako tato poslední slova. Harry viděl, jak se mu zorničky stáhly v úzké štěrbiny a kůže kolem očí mu zbělala.
„Je to tvoje poslední příležitost,“ pokračoval Harry, „protože Brumbálův poslední plán se neobrátil proti mně. Obrátil se proti tobě, Raddle!“
Ruka, v níž Voldemort třímal bezovou hůlku, se třásla a Harry pevně svíral Dracovu hůlku. Věděl, že okamžik pravdy přijde již za pár vteřin.
„Ta hůlka ti ani teď řádně neposlouží, protože jsi zavraždil nepravého. Severus Snape nikdy pravým pánem bezové hůlky nebyl. Nikdy totiž Brumbála neporazil.“
„Zabil – “
„Copak vůbec neposloucháš? Snape Brumbála nikdy neporazil! Brumbálovu smrt naplánovali společně! Brumbál měl v úmyslu zemřít bez odporu a být tak posledním opravdovým pánem bezové hůlky. Kdyby bylo všechno vyšlo podle plánu, byla by moc hůlky zemřela spolu s ním, protože by nad ním nikdo nebyl zvítězil!“
„V tom případě ovšem, Pottere, jako by mi Brumbál tu hůlku daroval!“ třásl se Voldemortův hlas zlomyslným potěšením. „Ukradl jsem ji z hrobky jejího posledního pána! Odnesl jsem ji proti jeho vůli! Její moc patří mně!“
„Ty to pořád ještě nechápeš, Raddle, že ne? Nestačí tu hůlku jen mít! To, že ji držíš v ruce a používáš ji, ještě neznamená, že je skutečně tvoje. Neposlouchal jsi Ollivandera? Hůlka si vybírá kouzelníka… Bezová hůlka poznala nového pána dřív, než Brumbál zemřel, a byl jím někdo, kdo se jí nikdy ani prstem nedotkl. Nový pán o ni Brumbála připravil proti jeho vůli a nikdo si plně neuvědomoval, co vlastně dokázal, netušil, že je mu podřízena nejnebezpečnější hůlka světa…“
Voldemorova hruď se dmula prudkým dechem a Harry cítil, že se kletba blíží, cítil, jak se formuje v hůlce, která mu mířila do obličeje.
„Pravým pánem bezové hůlky je Draco Malfoy.“
Ve Voldemortově obličeji se na okamžik objevil nechápavý úžas, rychle ale zmizel.
„Co na tom záleží?“ šeptl tiše. „I kdybys měl pravdu, Pottere, pro tebe ani por mne to nic neznamená. Nemáš už hůlku s fénixovým perem, v našem souboji bude záležet jen na dovednostech nás dvou… a až zabiju tebe, mohu se postarat o Draca Malfoye…“
„Na to už je pozdě,“ namítl Harry. „Svoji příležitost jsi promeškal. Tentokrát jsem byl první já. Přemohl jsem Draca už před několika týdny. Tuhle hůlku jsem mu vzal.“
Harry švihl hlohovou hůlkou a cítil, jak se na ni upřely oči všech lidí v síni.
„Takže všechno teď závisí na jednom, že?“ šeptl Harry. „Ví hůlka, kterou držím v ruce, že byl její minulý pán odzbrojen? Protože jestli to ví… pak jsem skutečným pánem bezové hůlky já.“
Po kouzelné obloze na stropě nad nimi se náhle rozlila rudozlatá záře a nad parapetem nejbližšího okna se objevil okraj oslepujícího slunečního kotouče. Světlo je udeřilo do očí oba zároveň a Voldemortův obličej se rázem proměnil v planoucí skvrnu. Harry zaslechl vyjeknout vysoký hlas ve chvíli, kdy sám vyslal k nebesům výkřik naděje a mávl Dracovou hůlkou:
„Avada kedavra!“
„Expelliarmus!“
Ozvala se rána hlasitá jako výstřel z děla a zlaté plameny, které mezi nimi vyšlehly, označily přímo uprostřed kruhu tvořeného jejich pohyby místo, kde se jejich kouzla střetla. Harry viděl, jak Voldemortův zelený paprsek narazil do jeho kouzla, jak bezová hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, jasně viditelná v záři vycházejícího slunce se zatočila pod kouzelným stropem jako Naginiho useknutá hlava a letěla ke svému pánovi, kterého odmítla zabít a který se o ni konečně přišel přihlásit. A Harry s neomylnou jistotou chytače hůlku volnou rukou polapil. Voldemort padl naznak s roztaženýma rukama a štěrbinkovité zorničky rudých očí se protočily vzhůru. Tom Raddel dopadl na podlahu s jakousi přízemní neodvolatelností, tělo měl slabé a svraštěné, bílé ruce prázdné, hadí obličej tupý a nechápavý. Voldemort byl mrtvý, zabila ho jeho vlastní odražená kletba. Harry stál s oběma hůlkami v rukou a hleděl na prázdnou skořápku svého nepřítele.
002
(Edward, 13. 4. 2011 13:56)